Řečeno slovy klasika “bloudíme v mlze”, zhruba tak probíhala většina cesty na Horní hrad zvaný Hauenštejn. Na večer v této mlze přijíždíme do podhradí, kde doslova a do písmene cítíte atmosféru, za kterou by se nemuselo stydět ani panství Sira Charlese Baskerville.
Při prvním pokusu nalézt cestu přímo na hrad … bloudíme v mlze, míjíme tmavou postavu v zeleném kabátci tlačícího kolečko … je to snad kolečko na mrtvoly a jeho motyčka poslední co v životě uvidíme ??? Lukáš … lodivod našeho korábu u jednoho stavení s oprýskanými zdmi zastavuje a vystupuje z bezpečí korábu přímo do divočiny ve snaze získat informace kudy na hrad … z bezpečí paluby očekáváme záblesk motyčky a poslední bublavý skřek. Nic.
Lukáš se vrací a zkoušíme další cestu … z mlhy vystupuje proud světla a následně obrys brány hradu, vjíždíme na nádvoří a potkáváme první z obyvatel hradu … mourovatou kočku, následuje setkání s hradními pány a další dění nás zbavuje veškerých obav a chmur. Hradní paní je mladá a milá dáma, která nás uvádí do našich komnat. Jak komnaty, tak hradní paní s hradním pánem jsou trošku “punk”, nicméně je vidět jejich radost (kdo ví po jaké době spatřili lidské tváře) a až neskutečné nadšení.
Postupně doráží další a další koráby a naše společnost začíná zcela jistě hrát přesilovou hru proti osazenstvu hradu, naštěstí atmosféra je více než přátelská, takže se na žádná čísla nehraje. Za třeskotu pohárků s medovinou a zvuku kytary příjemně plyne večer a společnost se postupně rozrůstá o další dorazivší členy skupiny šílenců. S postupujícím časem první jedinci uléhají ke spánku. V časných ranních hodinách část lidí spí, část lidí na zapřenou dělá první prohlídku hradu a konverzují u ohniště na nádvoří s Ohnivcem, následně s čerstvě odpočatým průvodcem, který chudák nic netušíc o probdělé noci nabízí komentovanou prohlídku hradu těmto nočním stvořením a démonům.

 

 

 

 

 

Plán natáčení a focení se nám díky skvělé noční a ranní zábavě posouvá z hodin ranních na hodiny odpolední, ale vše běží v podstatě podle plánu … kamera jede, z Lešije létají třísky na všechny strany, veverka je -nakonec- úspěšně lapena a na druhé frontě s obrázky nepohyblivými jsme též beze ztrát na životech. Občasné zastavení v polní kuchyni mistra kuchařského zajišťuje nejen přísun energie, ale taktéž potěší jazýčky labužníků.

Odpoledne se příjemně přelije jako proud medoviny k podvečeru a s dalším proudem medoviny k večeru, kde v hodovní síni pokračuje zábava až k hodině duchů. Z hodovní síně se přesouváme částečně do našich komnat a částečně do loveckého salónku, kde vznikají novodobé lidové písně na motivy nefunkčního internetového spojení. Jen mokré či navlhlé oblečení nám připomíná zatažený a propršený den, který jsme nechali za sebou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nedělní ráno v nás vyvolává melancholickou náladu. Uvědomujeme si, že tento příběh, který je dozajista jen částí velkolepé ságy, neúprosně směřuje ke svému konci. Polévka, poslední to jídlo před návratem do “té reality”, nemůže zahřát smutná srdce. Za maskami smíchu a vtípků se do duše vkrádá smutek.

Hrad opouštíme za tichého povzdechu prvních poletujících vloček, tajících na hradbách.